Čaroděj Marno a fúrie Nevíra
nečistě zplodili lačného upíra.
Jak se má k světu,
to rozkošné robátko!
Dokáže vysát
mé naděje zakrátko;
sny jsou mu předkrmem,
iluze moučníkem,
k tomu si mixuje
koktejl z mé lásky.
Mou krev si utírá
mým vlastním ručníkem.
Vše mu dám rád –
má vzezření krásky,
jíž podlost či lest,
či hanebná zrada
jsou na hony cest.
Není-liž pravda?
Vampýr je spokojen,
břicho mu praská,
po dobré hostině
ještě si mlaská.
Výslužkou přidávám navíc svou
důvěru.
Rozpaky ukrývá
přecpaná stvůra;
platit chce oběd,
však nemá ni bůra.
„Jak jen se odvděčím? Co já ti dám?
Dám ti to nejlepší z toho, co mám.
Jistě to oceníš. Dám lež a
pověru.
Co´s čekal, bulíku?
Koukáš přec na upíra.
Nebo snad viděl´s už anděla,
jenž křídla má
netopýra?
Dal jsi mi vše. Tvá je to chyba.
Teď vezmu i poslední,
co ještě ti zbývá.“
Co je tím posledním,
už asi nezjistím.
K smrti mne vyděsil
tenhleten živý stín,
s křikem se probouzím
v kalužích potu.
Hloupý sen, myslím si,
jen noční můra.
Však obavy hryžou –
hryzla i stvůra?
Pověz mi zrcadlo,
mám v krku díry?
Že se v něm nevidím,
mne vyvádí z míry.
Říkám si pro sebe:
„To už snad stačí.
Hlupáku! Aby ses viděl,
tak otevři oči!“
Otvírám oči,
pohlížím pravdě v tvář –
nevidím nic…
– jen koupelny inventář.